VERONIKAKREJCI

KAMARADKY Z PRYGLU

STASTNE I SMUTNE, SPOLU

Jedno sobotni dopoledne, jedno nahodne setkani, dve sarmantni damy a jedno spontanni uprimne povidani na brehu brnenske prehrady

Potkavam je nahodne na druhe strane pristavu. Pani Zofie a pani Jirina jsou dlouholetymi kamaradkami, obe rodile Brnacky a pravidelne se do pristaviste chodi prochazet. Na svuj vek jsou az nebyvale cile. Povidaji mi o zivote, o vsem krasnem i smutnem, co zrovna prozivaji.

"Nejvetsi radost mi dela, ze muzu chodit. Mela jsem mrtvicku a jsem rada, ze jsem to rozchodila," usmiva se dvaadevadesatileta pani Zofie.
"Zofinka je cila. Ja jsem se kdysi chodila casto koupat na prehradu s manzelem, dneska uz se chodim jen prochazet," vzpomina pani Jirina a zahledi se. Pri zmince o rodine jeji vyraz posmutni, po tvari klouze slza. Chybi ji vnoucata, ktera ziji na opacnem konci republiky. Vida je malo a tizi ji pribyvajici neshody v rodine.
O chvili pozdeji se uz ale zase obe smeji a vycitaji mi, ze na nich vyplacam tolik filmu. Rikam jim, jak jsou obe krasne.
"A to nejsme ucesane!" smeji se.
"Ja jdu zitra k holici, protoze jsem pozvana na magistrat na utery. Tak aby to melo uroven," sveruje se pani Jirina.
"Ja uz nejsem ostrihana pul roku, ale mne to vzdycky snacha tak voskudli, ona je zvykla strihat syna, vis. Ten vzdycky rika - Ty vlnky, ty kacenky nesnasim. - Protoze oni vsichni maji po mne takovy pokrouceny vlasy," pridava se pani Zofie.
Pry ji vzdy posadi k televizi, nesmi rict svuj nazor a snacha ji ostriha moc, konstatuje kapitulovane i pobavene zaroven.

Takto nejak spolu chodi rozjimat a prochazet se, obejdou kolecko a tradicne jej zakonci kavou 'Na fleku'.